Již před výletem na zatím nejvyšší kótu, Sněžku 2014, jsme uvažovali o cestě k Dachsteinu. Plán cesty byl vždy koncipovaný tak, že pojedeme přes Gosau a dále od jezer vyjdeme na chatu Adamek, kde přespíme a druhý den budeme vysílat ze sedla západně od Hoher Dachstein. Tuto myšlenku jsme po prostudování dostupných fotografií a videí zavrhli a naplánovali fyzicky nenáročnou variantu, lanovkou z Ramsau, cestou přes ledovec k chatě Seethalerhütte a pak směrem k nástupu do stěny na vrchol nejvyššího vrcholu oblasti do místa, které snad umožní dobrý výhled na jih se zachováním možnosti dosažení stanic z OK, kde probíhá Letní QRP závod.
Na přelomu prázdnin jsme tedy, z pohledu počasí, zariskovali a rezervovali místa v lanovce tak, že pojedeme nahoru v 07:45 a dolu v 16:30 CET, tedy časy takové, že nebudeme na místě po celou dobu trvání závodu, ale po dobu dostatečně dlouhou, abychom atmosféru vstřebali.
Cesta probíhala podle plánu, noc byla s deštěm v kempu lehce dobrodružná a ráno jsme byli na parkovišti u dolní stanice lanovky s dostatečnou časovou rezervou, takže nás šoupli do spoje, který jel už v 0730 CET.
Na horní stanici nás čekalo předpokládané počasí, 1 stupeň Celsia, pošmourno, bez výhledu. Tak jsem rychle udělali dokumentační fotku a vyrazili na cestu.
Druhé stopy v ledovcové cestě evidentně patřily nám a cesta rychle ubíhala až do okamžiku lehké fyzické indispozice, kterou jsme vydýchali a pokračovali již ve skupině, která nás došla, směrem k Seethalerhütte. Ani jsme na chatu nedošli a začala se naplňovat předpověď proměnlivého počasí. Záblesk slunce nám vehnal síly do těl a už jsme, aniž bychom k chatě dorazili, odbočili k lezeckému nástupnímu bodu do stěny. Sice jsme neviděli ani na jih do údolí, ani do širšího okolí, ale chatu a stěnu jsme viděli a tak jsme někde na půli cesty vybrali místo a postavili anténu na souřadnice GPS 47.4752N, 13.6109E ve výšce asi 2720m s představou, že radiově uvidíme i dost na západ podél pohoří a nesoustředíme se pouze na čistě jižní směry.
Závod vůbec neprobíhal podle představ. Jakoby nestačilo, že kluci nemohli vysílat. Nemohli jsme využít klubovou značku, stanice se rozhodně nehrnuli a ani vlastně nepřicházeli. Závod se proměnil v lov konkrétních stanic bez spádu a tedy závodního nadšení. Ještě štěstí, že jsme všichni vnímali cestu hodně výletně a dobrodružně. Spojili jsme tedy vysílání s procházkami do okolí, focením, povídáním, vařením a odpočinkem. Lanovka dolů nám jela za dlouho a tak nebylo kam spěchat.
Co nás však dopoledne provázelo byla zima. Ač byly kluci dobře oblečení, pobyt na ledovci bez aktivní náplně neprohřeje a až do odpoledního slunce zužoval hlavně Maxe chladem, který bylo potřeba zahnat.
Posunuli jsem tedy oběd a závěr závodu na dřívější než plánované časy. Sbalili jsme před třetí a vydali se zpět k lanovce.
Krásného počasí jsme se nemohli dostatečně nabažit a obklopeni hezkými výhledy jsme k lanovce dorazili s dostatečnou rezervou na atrakce, suvenýry a fotografie.
Lanovka se již vůbec nepodobala rannímu soukromému dopravci, ale namačkání v gondole jsme se snesli do údolí a vyjeli, tentokrát výletně přes Salzburg k domovu, kam jsem těsně po půlnoci, plni zážitků dorazili.
Doma zpracované papírové výsledky ukázaly, že nejdelší z těch málo spojení bylo se stanicí SN9D 543km.
